Bezpečná většina

Datum: 7. 11. 2012, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Bezpečná většina

Otázka, zda vláda padne, je notně vousatá. Táhne se s ní od jejího vzniku. Poučení z dlouhé řady předchozích koaličních a vládních krizí je ovšem takové, že se znesváření politici na sebe mohou spolehnout. Nakonec vždy najdou řešení, jak nepřijít o své výplaty. Nyní například, když už to vypadalo, že vládě chybějí hlasy vlastních poslanců, hlásí se na pomoc poslanci nevlastní.

Třeba pan Dobeš, který chce podpořit vládu, aby naštval „kvartálního pučistu" Tluchoře. Vláda disponuje bezpečnou většinou v tom smyslu, že kolik poslanců jí vypoví poslušnost, tolik jiných jí vzápětí ochotně podá pomocnou ruku. Za takové situace nemá valnou cenu poslance počítat. Proč se tak tedy děje?

Především proto, že se média snaží vyjít vstříc svým čtenářům, divákům a posluchačům. Občané vesměs přejí politikům to nejhorší, a pád vlády by je potěšil. Vzbuzováním naděje, že se tak stane, lze zvýšit sledovanost i vydělat peníze. Politika je pak svého druhu reality show, seriálem, který potřebuje další a další zápletky, aby nenudil. Proto politici ochotně jdou naproti mediální poptávce a zaplétají se při každé možné příležitosti, aby snad neupadli v zapomnění. A je zde ještě jeden důvod, proč se těší pozornosti spíše politikaření, než politika. Jde o způsob jak zamluvit, co se v politice reálně páchá.

U politiky platí, že to, o čem se mluví nám život nezmění. Zásadně nás ovlivní to, o čem se nemluví, neboť se to bere jako samozřejmost. To, čemu přihlížíme v podání vlády, parlamentu či prezidenta jsou vyprázdněné rituály, kulisy za kterými ti skutečně vlivní rozhodují o nás bez nás. Privatizací politiky se završila privatizace státu. Vláda nepadne. Nemá kam.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde