Církevní restituce

Datum: 22. 12. 2011, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Církevní restituce

Mezi církvemi a státem se navzdory aktuálnímu koaličnímu zádrhelu patrně schyluje k uzavření nekonečného příběhu církevních restitucí. Už se to protahuje tak neúnosně, že je to pro obě strany ostudné a trapné.

Stát je podezřelý, že se neumí vzdát starého lupu, zatímco církvi je předhazováno, že baží po bohatství. Samotný fakt, že dohadování končí, by tedy byl podstatnější, než na čem se nakonec obě strany konkrétně dohodnou. Emotivní diskuse o navracení majetku církvím ovšem jen tak neskončí.

Princip, ze kterého restituce vycházejí je prostý: Co bylo ukradeno, má se vrátit. V praxi se ale ukázalo, že krádež byla tak obrovská, že zjednat okamžitou nápravu bylo technicky neproveditelné. Navíc bylo zřejmé, že okamžitým napravením starých křivd by vznikly křivdy nové. V tomto ale kámen úrazu nebyl.

Církevní restituce se staly hlavně problémem politickým, neboť část politiků postřehla, že veřejné mínění ve své většině není příznivě nakloněno tomu, aby se církvi cokoli vracelo. Stručně řečeno převládl názor, že co bylo církvím ukradeno, tyto ve skutečnosti nepotřebují.

Rovněž panovala pochybnost o tom, jakými by církve byly hospodáři, když jejich prioritou je přece služba duchovní. To samozřejmě nevíme, ale s jistotou víme, jakým hospodářem byl v režii politických stran stát. O vše přišel a topí se v obrovských dluzích.

Bylo by dobré, kdyby s koncem handrkování o peníze nalezly stát a církve společnou řeč, pokud jde o podstatnější věci. Společnost je v mravním, morálním i duchovním rozkladu. Restituovat a také už resuscitovat je naléhavě nezbytné pozitivní hodnoty, tradice a vzory. Křesťanské, lidské, občanské. A peníze to vyřeší sotva.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde