Kdo je na počasí závislý, jako třeba zemědělci a zahrádkáři, nemá žádný plán B. Nezbývá mu než sledovat oblohu a čekat, až bude možné s půdou něco dělat.

Už je ale jasné, že úroda bude letos bídná. V lepším případě náš zemědělec prodělá, v horším zkrachuje. Lidí, které u nás živí produkce zemědělských plodin, je ale jen malé procento. Naprosté většiny občanů se extrémy počasí nedotknou. Už dnes koupíme v hypermarketech všechno, co u nás letos na polích nevyroste, neuzraje či shnije. Někde je totiž vždycky hezky: Ve Španělsku, Řecku, v Číně…

Novodobá nezávislost na vrtošivosti počasí je ale mincí o dvou stranách. Z jedné jsme coby konzumenti ušetřeni obav, zda bude co jíst, když víme, že se jídlo vždycky odněkud přiveze. Z druhé strany ovšem slábne náš kontakt s prostředím, které odnepaměti živilo naše předky. Půdy, ale rovněž přírody a v konečném důsledku planety, na které se už necítíme být bezprostředně závislí, si přestáváme vážit. (Platí to samozřejmě pro nás z bohatého severu, chudí z jihu přírodou ignorovat nemohou.)

Jedním z důvodů, proč se zlehčuje vliv lidské činnosti na globální změny klimatu, bude právě falešný pocit bezpečí, který máme při procházce mezi regály supermarketu. Lidí, na které naopak padne tíseň, když vidí na vlastní oči utržený svah, jak si to namíří křížem přes silnici, mnoho není. I proto, že není důvod potloukat se krajinou v dešti.

Abychom našli ztracený respekt k přírodě, musí být nejprve špatné počasí současně všude. Protože jenom čeho je moc, toho je příliš.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde