Týden Ivana Hoffmana: Katedrála Matky Boží

Datum: 21. 4. 2019, autor: Redakce , Funkce: Tisk

... Ivan Hoffman, komentátor Deníku ...

Týden Ivana Hoffmana: Katedrála Matky Boží

Velikonoční příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista se odehrál v době, kdy jeho následovníků byla hrstka. Při poslední večeři se vešli k jednomu stolu. Z toho, co z Bible víme o jejich konverzaci, lze předpokládat, že netušili, co potká v příštích hodinách jejich mistra, natož aby si uměli představit chrámy v budoucnu zbudované k jeho slávě.

Katedrála Notre-Dame, ke které dnes směřují zraky celého křesťanského světa, se začala stavět 1163 let po Kristu, coby luxusní přístřešek pro Spasitele lidských duší. Nebylo tomu ale tak, že by si Kristus o chrám Matky Boží řekl. To věřící pro něj chtěli něco lepšíhoa monumentální stavbou, jež bere dech, se snažili udělat na Božího syna a jeho matku dojem. Zda uspěli, se obtížně ověřuje.

Soudě podle Nového zákona, chce Ježíš od svých následovníků spíše službu bližnímu než něco pro sebe. Na koho ovšem stavitelé katedrál nepochybně udělali obrovský dojem, jsou jejich potomci, kteří si katedrálu svěřují do péče z generace na generaci už dobrých 850 let.

Francouzi, kteří dnes navštěvují Notre-Dame, mají s Francouzi, kteří Notre-Dame postavili, od pohledu málo společného. Gotický člověk a jeho postmoderně liberální příbuzný by těžko hledali společné téma hovoru. Kdyby ale vedle sebe stáli v katedrále a mlčky hleděli ke kříži, ta propast osmi století by nehrála roli.

Pro společenství věřících se mimochodem užívá příměr s katedrálou: Církev je chrámem postaveným z vratkých kamenů. Lidé, kteří jsou coby jednotlivci notoricky slabí, chybující, nedokonalí a hříšní, se sjednoceni ve víře a naději stávají proudem, který činí svět civilizovaným a udržuje či obnovuje v něm řád. Protože to nemá logiku, akceptujeme to jako zázrak.

Hoří-li katedrála, Bůh se nestrachuje o svůj příbytek, neboť Bůh je láska a jeho příbytkem je lidské srdce. To, co je ohroženo požárem, je materiální pouto s našimi křesťanskými předky, kteří katedrálu poskládali, ale také s těmi, co se v ní za dlouhá staletí scházeli k modlitbě. Lpíme na katedrále, protože se věčnosti potřebujeme dotýkat. Mít ji před očima. Proto se teď v souvislosti s katedrálou mluví o historii, o duchovním a kulturním dědictví, o symbolu města a národa, o identitě. A o vzkříšení.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku