Dušičky

Datum: 30. 10. 2015, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Dušičky

Dušičky jsou svátkem, který má velice tuhý kořínek. Slavil se před křesťany, pak se stal svátkem křesťanským a dnes dušičky vedle křesťanů slaví vesele i nevěřící. To všechno kvůli zesnulým, kteří přežívají ve vzpomínkách pozůstalých. U Keltů se na dušičky stírala hranice mezi světem živých a světem mrtvých. Ohni a svíčkami živí ukazovali mrtvým cestu. Oheň očišťoval a současně poskytoval velice důležitou ochranu před duchy zlými a potměšilými.

Křesťan katolík slaví Dušičky jako Památku věrných zesnulých, přičemž věrnými zesnulými je míněno exkluzivní společenství římských katolíků, kteří již vstoupili do nebe. Řada církví pak Dušičky či Halloween odmítá coby nedůstojnou šaškárnu, nicméně za zamyšlení stojí, že pohanský a křesťanský vztah k mrtvým jsou si blízké přesvědčením, že smrtí život tak úplně nekončí. Tato představa je zjevně nakažlivá, jinak by nevěřící nevydlabávali dýně a nepálili v nich svíčky pro radost těch, co již zde nejsou.

Tím, že se Dušičky točí kolem zesnulých, kteří nám chybí, je dobré pohlížet na různost přístupů ke vzpomínce na ně s nadhledem a tolerancí. Nikdo z živých neví, zda mrtvým konvenuje spíše tichá modlitba, anebo bujaré veselí hrůzostrašných masek. A i v případě, že jsou mrtví nad věcí a náš přístup k Dušičkám neřeší, je v zájmu živých vzájemně se respektovat tváří v tvář majestátu smrti. Každý někoho ztratil. A ztráta těch nejmilovanějších je nejtěžší. Pro živé nejsou Dušičky pouze příležitostí vzpomenout na mrtvé. Jsou rovněž výzvou žít tak, aby byli po své smrti postrádáni pozůstalými. Třeba proto, aby živí zapálili oheň či svíčku a posvítili po křesťansku, po pohansku či po ateisticku mrtvým na cestu.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde....