Kroměřížská nemocnice se loučí s MUDr. Otakarem Zapletalem

Datum: 14. 6. 2021, autor: Redakce , Funkce: Tisk

... Kroměřížská nemocnice ...

Kroměřížská nemocnice se loučí s MUDr. Otakarem Zapletalem

Nemocnici nedělají přístroje a budovy, ale lidé. Po některých zůstane nesmazatelná stopa. Odešel poslední univerzální chirurg, emeritní primář chirurgického oddělení v Kroměříži, MUDr. Otakar Zapletal.

V pondělí dne 31. května 2021 definitivně odešel poslední univerzální chirurg, emeritní primář chirurgického oddělení v Kroměříži, MUDr. Otakar Zapletal. Celý svůj dlouhý, osmaosmdesátiletý život prožil v našem městě a celou svou profesní kariéru pracoval zde, v Kroměřížské nemocnici.

Bylo mu dáno stát u operačního stolu více jak půl století. Měl štěstí na skvělé učitele chirurgie, své předchůdce, přednosty oddělení, MUDr. Jindřicha Mourka, MUDr. Jana Štěrbu a vynikajícího ortopedického ordináře MUDr. Miroslava Frajta st. Z pohledu dnešní generace nežil, ta si chce hlavně užívat. Pořád pracoval, operoval a hodně sloužil, i když to původně nebylo vůbec placené a později špatně. Ale oni to tehdy dělali pro radost, pro to, aby něco uměli. A díky této píli a nadání, dané mu Bohem, to uměl dokonale.

Za svou hlavní doménu považoval břišní chirurgii, nebylo mnoho výkonů, které by v této oblasti neuměl a nedělal. Operoval rychle, jemně a citlivě. Sám opakované říkával: „Operovat je třeba s citem a s figurou“. Jím prováděné operace byly rychlé a pacienti se hojili obvykle bez komplikací. Přesto, že operoval rychle, pracoval pečlivě, přesně a bez chaotického chvatu. Až při sutuře podkoží a kůže říkával: „Teď už můžeme začít spěchat!“ Jeho rukopisem byly větší rány. Vždy to komentoval stejně: „Na řez ještě nikdo nezemřel. Na špatně udělanou operaci ….“

To, že svou erudici začal v temném dávnověku chirurgie mu umožnilo naprostou univerzálnost. Chirurg okresní nemocnice si musel umět poradit téměř se vším. Půldruhé hodiny trvající transport do Brna malou sanitkou bez jakékoliv výbavy představoval ohrožení života postiženého. Ještě v době mého nástupu na chirurgii v r. 1986 bylo úkolem chirurga zvládnout nitrolební krvácení – provést trepanaci lebky, odsát hematom a zastavit krvácení. Takových výkonů měl nepočítaných. Museli umět základně ošetřit a stabilizovat poranění páteře. Hrudní chirurgie se v Kroměříži nedělala, ale bodná plicní poranění jsme museli umět ošetřit. Sám jsem při takovém zákroku na službě asistoval. K legendám jeho éry patří ošetření dvou bodných poranění srdce. Oba pacienti přežili a jeden byl nedávno přijat na lůžko urologického oddělení jako ledvinná kolika. 40 let po zašití bodné rány srdce. Z té operace koluje historka, jak nervózní anesteziolog hlásí, že „nemá srdeční puls“. A Otakar mu odpovídá: „ Já vím, já to srdce držím v ruce“.

MUDr. Mourek pořádal v Kroměříži traumatologické semináře a erudice získaná asistováním dr. Frajtovi st. mu otevřela pole traumatologie a malé ortopedie. Byl hodně konzervativním traumatologem a dokázal napravit řadu zlomenin bez operace. Ale bylo-li potřeba, nebál se provést tehdy běžné osteosyntézy kostí a to vždy s citem k velikosti kosti. Nebyl přítelem „velkého železa“, dával přednost drátu a tahové kličce. Přišlo-li ale na věc, Kuntscherův hřeb byl schopen natlouct do zlomené stehenní kosti za 20 min.

Byl špičkovým chirurgem, jakých se rodí jen velmi málo. A to nejen operováním. Byl i excelentním diagnostikem. Část dnešních lékařů se mění na čtenáře nálezů –biochemických sonografických, rentgenologických, z CT či magnetické rezonance. Jemu mnohdy stačila pečlivá anamnéza a důkladné chirurgické vyšetření umocněné obrovskou zkušeností. Mýlil se málo. Diagnóza zánětu slepého střeva byla udělána mnohdy jen klinicky a šlo se na sál. Žádné „kroužení“ pacienta po vyšetřeních. A zanedbaných stavů bylo málo.

Jako šéf byl svůj, ale jeho přítomnost znamenala jisté bezpečí. Jistotu včasné a správné diagnózy a možnost přivolání k operaci, když se věci začaly hatit. Sestry instrumentářky s ním pracovaly rády. Jednak pro naprostý klid při operování a jednak proto, že většina výkonů probíhala zcela standardně, krok za krokem bez dramat, v pohodě a také, jak jsme již říkali, rychle. „Sálovky“ měl rád. Kdysi od nich dostal velkoformátovou fotografii všech tehdejších instrumentářek. Tento obraz zůstal součástí obývacího pokoje do konce jeho života. To stejné platilo i pro nás mladší, protože dokázal asistovat tak, že jsme se mohli pustit do jakékoliv operace. Pomohl rodící se ortopedii a urologii. Nové věci dělat sám nechtěl, ale mladé lékaře k nim povzbuzoval slovy: „Jen to zkuste, běžte se to naučit a dělejte to. A když vám to nepůjde, tak mě zavolejte, já to klasicky spravím“.

Provázel 30 let mého chirurgického – urologického života. Prof. Pafko, ten co operoval nádor plic prezidenta Havla, odpovídal na otázku, zda je chirurg při operování ve stresu takto: „Ano, pokud má dělat něco, co neumí nebo to neumí dobře“. Tohoto stresu jsem byl ušetřen. Měl jsem to obrovské štěstí, že primář Zapletal jako pracující důchodce docházel za námi na urologii a předával nám své zkušenosti. A byl zárukou, že se můžeme pustit do čehokoliv, majíce Otakara na asistenci nebo za zády. A když něco nešlo nebo to bylo komplikované a museli jsme jej přivolat, radostně přibíhal se slovy: „Tak si můžeme zase dokázat, že ještě něco umíme …“ a pustil se s námi do práce, obvykle úspěšně zakončené.

Vznikl tak na mé straně ohromný dluh, který, přestože jsem se snažil, nemůžu už nikdy splatit. I když v požehnaném věku, jeho odchod tak tím více bolí.

MUDr. Michal Plintovič

Kroměřížská nemocnice se připojuje se vzpomínkou a poděkováním tomuto skvělému lékaři, který pro nemocnici, její personál a především pacienty mnohé vykonal.

Vážený pane doktore, děkujeme, že jste byl součástí naší velké rodiny. Bylo nám ctí a nikdy nezapomene.

Zdroj: TZ, nem-km.cz