Mikuláš očima dětského psychiatra

Pokud "mikulášská strašidla" předstoupí před tří - nebo čtyřleté dítě, může to v jeho psychice nadělat škodu. Pokud se setkají s dvanáctiletým dítětem, jsou obvykle podnapilí sousedé pro smích. O tom, zda vpustit, nebo nevpustit zdroj traumatizace dětí do domu, musí rozhodnout rodiče, kteří své dítě znají. Matka musí vědět, nebo spíše předpokládat, jaká bude reakce dítěte.

Z praxe znám případy, kdy rodiče své předškolní, neposedné dítě straší celý rok čertem, který si je "na Mikuláše" vezme do pytle a do pekla. Když se blíží 5. prosinec, dítě se ocitá v napětí a strachu. Večer pak matka pozve předem připravené masky - a za týden mne s dítětem navštíví v ordinaci. Domnívám se, že takové jednání "matky" by se mělo trestat.

Strach není dobrým výchovným prostředkem. Ovšem někteří rodiče nic jiného než strašit neumí. Celá jejich výchovná péče spočívá ve strachu dětí z bití, zavírání do sklepa, dání do polepšovny nebo zanechání v "černém lese plném dravé zvěře".

Nemohu souhlasit s názorem čtenáře, který píše, že trocha strachu dětem neublíží. Nelze totiž, a v tom je ta potíž, stanovit, co je to ona trocha, kdo tu trochu určil a zda je to ona patřičná trocha právě pro to které dítě.

Je sice pravda, že se děti "rády bojí", ale jen a pouze při hře, kdy vědí, že je to jenom "jako". Dítě ví, že si s ním tatínek hraje na strašidlo, jednou straší dítě tátu, za chvíli táta dítě. Oba si hru na strašení předem domluvili a dítě s ní souhlasí. To je zcela něco jiného než strach, který dítě nečeká, nebo strach, jímž rodiče předem vyhrožují.