Rodinný oltář
..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..
Rodinný oltář
Když si média, fascinována čerstvou válkou v Libyi, ještě povšimnou Japonska po katastrofě, do zpráv se dostane kolabující jaderná elektrárna. Mezi zvěstmi, jak už to bude s chlazením reaktorů lepší a zprávami, jak se to zase zhoršilo, se ovšem vzácně objeví i informace co dělají přeživší.
Na příklad zpráva, že oteplení o minulém víkendu umožnilo evakuovaným navštívit svá zničená obydlí. Většinou se v troskách snažili najít buddhistický rodinný oltář.
Aby společnost našla sílu zvednout se z trosek, je nezbytné, aby tu sílu našli jednotlivci. Nalezení oltáře, ve kterém jsou destičky s posmrtnými jmény zemřelých si lidé cení proto, že svou budoucnost zakládají na tradici. Na Japoncích vidíme, že když člověk přijde o všechno, neznamená to, že nic nemá. Japoncům zůstávají jejich předci, kteří tmelí komunitu žijících, čímž dostává smysl i budoucnost. Podaří-li se ochladit reaktory, bude to dobrá zpráva. Když se ale někomu podaří v sutinách svého obydlí najít rodinný oltář, hovoří o zázraku.
Japonci také popisují svou čerstvou zkušenost, jak jsou si v nouzi rovni. Tím, jak přišli o všechno, mají stejně. V době, kdy si většina lidí zakládá na materiálních rozdílech, kdy bohatí ohrnují nos nad chudými a chudí bohatým závidí, zní taková zvěst o solidaritě v rovnosti zvláštně. I my máme sice přísloví, že co člověka nezabije, to ho posílí, ale zda by to fungovalo kolektivně, nevíme. Japonci se zdají být i v nouzi bohatí právě tou solidaritou. A i člověk, který si rovnost oškliví jako cosi nepřirozeného či rovnou totalitně násilného, má sklon uznat výjimku z pravidla. Když nás srovná vlna, není co řešit: boháč s chuďasem jsou si rovni od přírody.
Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde
