Vánoční naděje

Datum: 23. 12. 2010, autor: Redakce , Funkce: Tisk

..Ivan Hoffman, komentátor Deníku..

Vánoční naděje

Narození Ježíška slaví každý, i když ne všichni věří v pravdivost jeho příběhu. Na Vánoce zkrátka věří i ti, co nevěří.

A v tom právě tkví tajemství Vánoc. S Ježíšem přichází na svět naděje. Je očekáván jako zachránce, vykupitel lidských duší. Za ta dvě tisíciletí, co je zde duchovně s námi, už ale na něj nesčetněkrát bylo zle, že nás nechal ve štychu, někomu že pomohl z nouze anebo k bohatství, jiné že ale zanechal v louži. Člověk, soustředěný na to, co je teď a tady, snadno přeslechne, že Ježíšovo království není z tohoto světa.

To ale není všechno. Hned zkraje lidem vrtalo hlavou, co Ježíš míní tím, že přišel na svět pro všechny. Vždyť jakou naději si zaslouží ti špatní, méněcenní a cizí? Proč by se měl Bůh obětovat za někoho, o kom na sto procent víme, že za to nestojí? Už dva tisíce let se lidé snaží Ježíši vysvětlit, že přece nemůže nás, hodné, strčit do jednoho pytle s našimi nepřáteli. Bůh ovšem zarputile trvá na svém. Každé duši je třeba naděje na život věčný. Naději potřebuje hladový i sytý. Chudák, který počítá drobné, i boháč, který má z paluby své luxusní jachty „daleko do vody“. Naději potřebuje nemocný i zdravý, potřebuje ji lichvář i dlužník. Vzdělanec i hlupák. Stařec i dítě. Poddaný i jeho král. Naději potřebuje člověk pokorný i fanatik. Oběť i její vrah. Dokonce i politik potřebuje naději.

Celé to dává smysl, jen když věříme v život po životě, čili v nesmrtelnost duše. Jinak by každoroční příchod Ježíška představoval pouhé krátké příměří v líté pranici, co tu navzájem provozujeme. Ono to tak mimochodem na první pohled vypadá. Jenomže kdesi hluboko v duši sdílíme všichni stejnou úzkost, jak to skončí a co bude potom.

Ivan Hoffman, komentátor Deníku, zvukový záznam naleznete zde